Řecko: od palácových tabulek po parfumérskou dílnu, kterou archeologové pokládali za hostinec

V Larse byla vůně položkou v inventáři, v Egyptě teologií. V Řecku se z ní stalo něco třetího: zboží, které si člověk koupí cestou z tržiště. Za zhruba tisíc let se vonný olej dostal z mykénských paláců, kde ho úředníci zapisovali na hliněné tabulky stejně pečlivě jako obilí, do krámků kolem athénské agory, kde si u parfuméra posedávali občané tak, jak si dnes sedáme do kavárny — a nakonec na ostrov Délos, kde z něj byl skoro průmysl s vlastními lisy, pecemi a obchodníky z půlky Středomoří. V tomhle dílu tu cestu projdeme od palácových dílen přes jediný dochovaný řecký traktát o vůních až po vykopávky z 90. let 20. století, které poprvé ukázaly, jak taková dílna doopravdy vypadala. A narazíme při tom na paradox: Řekové o parfumerii psali, hojně s ní obchodovali a voněli se na každém kroku, a přesto se dílna, kterou dnes umíme spolehlivě poznat, našla až na Délu — a archeologové ji nejdřív pokládali za hostinec.

Cesta ale nezačíná v Athénách. Několik set tabulek lineárního písma B z Knóssu na Krétě zaznamenává dodávky oleje, který měli zpracovat parfuméři; texty je označují slovy a-re-pa-zo-o nebo ku-pi-ri-jo, doslova „Kypřan"; o parfumérech mluví i tabulky z Mykén, Théb a Pylu. Nejpodrobnější záznamy pocházejí z Pylu, paláce na jihozápadě Peloponésu, který byl ke konci 13. století př. Kr. zničen požárem; dílny parfumérů stály pravděpodobně přímo před východním vchodem do paláce, kde archeologové našli kotle, mísy a nádoby. Tabulky z Knóssu, Hagia Triady a Mykén dokládají sezamový, světlicový a hlavně olivový olej. Ten se upravoval svíravými přísadami (koriandr, šáchor, jalovec) a pak zahříval s okvětními plátky, nejčastěji růží, nebo s oddenky, například kosatce. Takhle vznikal předchůdce dnešních parfémových olejů na olejové bázi — jen bez syntetických složek a bez lihu, který tehdy ještě neuměli vyrobit.

Traktát, který zůstal jediným svého druhu

To, co dnes víme o řecké teorii parfumerie, pochází z velké části z jediného textu: Theofrastově O vůních (Peri osmón), sepsaném na konci 4. století př. Kr. Theofrastos — nástupce Aristotela v Lykeu, žil zhruba 371–287 př. Kr. — v paragrafech 14 až 16 probírá jednotlivé druhy olejů používaných jako nosiče vůně. Nejcennější byl podle něj balanový olej (balanos), lisovaný z plodů keřů rostoucích v syrské a egyptské poušti — nejméně viskózní a nejvíc „přijímavý" pro vůni. Nejběžnější byl ale obyčejný olivový olej, konkrétně z nezralých zelených oliv (omphakion). Než olej mohl přijmout vůni, muselo se do něj přidat něco svíravého — aloe, janovec nebo šáchor — a pak se zahříval s okvětními plátky, aby se z nich uvolnily do oleje vonné látky. Recept na růžový parfém zní v překladu Arthura Horta takhle: přidává se „zázvorová tráva, aspalathos a puškvorec" a směs se louhuje stejně jako u kyprosu. Do růžového parfému se navíc přidávalo velké množství soli. Brun to vykládá jako ochranu proti žluknutí, jak ostatně radí i Dioskoridés.

Text se ale dochoval ve špatném stavu — dva hlavní rukopisy, Vaticanus A a Parisiensis Q, vyžadují filologickou rekonstrukci, kterou v moderní kritické edici provedli Ulrich Eigler a Georg Wöhrle (1993). A přestože vonné oleje Řekové používali už od doby mykénských paláců, přímé archeologické doklady dílny z archaické nebo klasické doby prakticky neexistují. Teprve helénistické období — a jedno konkrétní místo — tuhle mezeru zaplnilo.

Obchod, který se dal navštívit jako kavárna

V klasických Athénách byly parfumérské krámky společenským centrem — Démosthenés i Lýsiás popisují, jak si tam občané chodili posedět stejně jako k holiči nebo ševci, a to hlavně do krámků nejblíž tržišti. Nešlo o levnou zábavu: podle Athénaia (15.691) stála čtvrtina litru parfému mezi pěti a deseti minami — částka odpovídající více než 500 dnům průměrné dělnické mzdy. Aristofanés v Oblacích nechává rolníka Strepsiada naříkat nad manželkou z městské rodiny: on prý páchl vinnými kaly, sušenými fíky a ovčí vlnou, ona voněla parfémem a šafránem, vášnivými polibky a extravagancí. Hojnost venkovana tedy byla cítit po víně, fících a vlně, hojnost městské ženy voněla po drahých parfémech — a za ty se, jak jsme viděli výše, platily velké peníze.

O tom, jak se k takovému krámu dalo přijít, vypovídá soudní spor. V řeči Proti Aischinovi Sókratikovi, připisované Lýsiovi a zachované ve zlomcích u Athénaia, je Aischinés, žák Sókrata, obviněn, že se při zakládání parfumérie zadlužil u kdekoho a že se k majetku parfuméra Hermaia dostal tak, že svedl jeho sedmdesátiletou ženu. Ta prý přivedla manžela i syny na mizinu a Aischinés se z pouličního prodavače „vyšvihl" na obchodníka s vůněmi. Je to útočná soudní řeč, ne nestranný záznam, ale ukazuje, že parfumérie byla krám, o který stálo za to bojovat.

Délos: hostinec, který byl ve skutečnosti parfumérna

Délos, posvátný ostrov zasvěcený Apollónovi, prožil od roku 166 př. Kr. — kdy ho římský senát svěřil pod athénskou správu a udělil mu status svobodného přístavu — prudký hospodářský rozmach. Přitáhl kosmopolitní směs obchodníků, hlavně italských a orientálních, než ho roku 88 př. Kr. vyplenil Mithridatés a roku 69 př. Kr. dobyli piráti Athénodóra. Archeologové na ostrově našli překvapivě vysoký počet lisovacích kamenů — víc, než by podle dosavadních odhadů odpovídalo ploše, kterou tam šlo osázet olivovníky. Francouzský archeolog Jean-Pierre Brun s kolegyní Michèle Brunetovou v dubnu a květnu 1997 prozkoumali dvě nejlépe dochované lisovny ve městě (výsledky vyšly v American Journal of Archaeology, 2000). První, v divadelní čtvrti, se ukázala být obyčejnou olivovou lisovnou na stolní olej: dva pákové lisy a zásobárna na zhruba 4 000 litrů oleje. Druhá, ve čtvrti u stadionu, vypadá jinak: dva svislé klínové lisy a čtyři pece postavené v řadě. Dlouho ji považovali za hostinec, právě kvůli těm pecím. Brun ale došel k závěru, že šlo spíš o parfumérii: klínový lis podle Héróna Alexandrijského z 1. století n. l. používají „parfuméři při některých svých přípravách" a pece se hodily k zahřívání oleje s vonnými surovinami.

Podle Bruna jde o pozůstatky velké parfumérie a o hmatatelný doklad slávy, o které píše Plinius Starší: „v dávných dobách pocházel nejvýš ceněný parfém z ostrova Délos" (Naturalis Historia 13.4), než ji převzal egyptský Mendés. Lisovací lože z Délu jsou navíc skoro všechna jemně vytesaná z mramoru a nejméně šest z nich nese za výlevkou srdce v mělkém reliéfu, vytesané týmž řemeslníkem. Takhle pečlivě opracované lisy se jinde než na Délu a v italském Paestu nenacházejí. Brun v tom vidí něco jako firemní značku, podobně jako pozdější lékárnický hmoždíř nebo tiskařský lis. Přítomnost orientálních obchodníků na Délu — Nabatejců, Sabejců, Samaritánů s napojením na babylonskou židovskou komunitu — podle něj nejspíš souvisí s obchodem s aromatiky (kadidlem, myrhou a orientálním kořením), v němž byli prostředníky. Délos tedy nebyl jen místem místní produkce.

Aryballos, lékythos, alabastron

Vůně se skladovala a prodávala v nádobkách, jejichž tvar prozrazuje, k čemu sloužily. Aryballos — malá kulovitá lahvička s úzkým hrdlem — nosili sportovci na řemínku u zápěstí. Byl v ní voňavý olej, kterým se před cvičením nebo zápasem natírali a který se po něm spolu s potem a prachem stíral z kůže kovovou škrabkou. Podle Plinia se v gymnasiích používal olej provoněný majoránkou (Naturalis Historia 15.29). Lékythos, doložený archeologicky od zhruba 700 př. Kr. a obzvlášť populární v 5. století př. Kr., sloužil k vonným olejům jednak běžně, jednak v pohřebním kultu — olej se obětoval zemřelému nebo podsvětním bohům. Alabastron, štíhlá nádobka, se původně vyřezával z alabastru a Plinius radí uchovávat v něm parfém ve stínu a v chladu. Později se napodoboval v keramice a ve skle. V keramice byly i slavné korintské lahvičky: Korint se specializoval na vonné oleje v lahvičkách zdobených zvířaty a květinami, které se ve 7. a 6. století př. Kr. našly v osadách a hrobech po celém západním Středomoří. To z nich dělá jeden z nejlepších důkazů o dosahu řeckého vonného obchodu už v archaické době.

Co zůstává nejisté

Ne všechno, co se o řecké parfumerii tvrdí, obstojí. Lokalita Pyrgos-Mavroraki na Kypru, občas prezentovaná jako dílna s destilačním zařízením z doby bronzové, stojí jen na tvrzeních vlastního vykopávkového týmu; bez nezávislého recenzovaného potvrzení ji za spolehlivý doklad považovat nelze. Podobně opatrně je třeba zacházet s tvrzeními o přesných recepturách klasického období: texty jsou podle Bruna „nepřesné, zejména co do nástrojů, postupů a množství" — a dřívější recenzovaná studie chemické analýzy korintských nádobek (Biers, Gerhardt a Braniff, 1994) sice existuje, ale její přesné výsledky se nepodařilo nezávisle ověřit v plném znění. Řecká parfumerie zůstává, i po Brunových vykopávkách, oborem, kde archeologie dohnala texty jen na jediném místě na mapě.

Seriál o starověké parfumerii: díl 0 — Tappūtī, první doložená parfumérka · díl 1 — Mezopotámie: obchod ve staré Larse · díl 2 — Egypt: kyfi a výprava do Puntu

---

Zdroje

• Jean-Pierre Brun, The Production of Perfumes in Antiquity: The Cases of Delos and Paestum, American Journal of Archaeology 104.2 (2000), 277–308 — vykopávky lisoven na Délu a v Paestu, nejucelenější archeologická studie k tématu.
• Theofrastos, O vůních (De odoribus), anglický překlad Arthura Horta, Loeb Classical Library, 1926. Kritická edice: Ulrich Eigler a Georg Wöhrle, Teubner, 1993.
• Theophrastus, Stanford Encyclopedia of Philosophy — datování a životopis.
• Plinius Starší, Naturalis Historia, kniha 13 — o vonných olejích a o slávě Délu.
• Athénaios, Deipnosophistai, kniha 13 — zlomky Lýsiovy řeči proti Aischinovi.
• Aristofanés, Oblaky, překlad Iana Johnstona — Strepsiadés a jeho žena.